Jak jsem fotil závod RC modelů ve Valašském Meziříčí

Věděl jsem, že na jednom hřišti ve Valašském Meziříčí si kluci udělali dráhu pro autíčka na vysílačku a skoro každý den tam s nimi jezdí. Říkal jsem si, že by nemuselo být špatné zkusit vyfotografovat takové závodní stroje v akci. Netušil jsem, že je to dráha zdejšího RC klubu „RC VALMEZ RACING“ a už vůbec mne nenapadlo, že když tam v sobotu zajdu, že se ocitnu přímo na jejich pátém ročníku závodu.

Když už jsem tam tedy byl i s fotoaparátem,  zeptal jsem se, jestli můžu fotit. Ukázalo se, že i když jde o důležitý závod, slušně vychovaný fotograf nikomu vadit nebude. A po pár zkušebních fotkách se také ukázalo, že na tuto disciplínu jen fotoaparát se setovým objektivem nestačí.

Ani mi to nevadilo, domů jsem to měl patnáct minut pěšky. Takže jako správný fotograf jsem se k závodní dráze vrátil ještě jednou, tentokrát se stativem a pořádným teleobjektivem a našel si vhodné místo pro fotografování. Opravdu bych se nechtěl s takovým modelem potkat v plné rychlosti. Zalehl jsem tedy v bezpečné vzdálenosti a na bezpečném místě. Tím „zalehl“ myslím doslova, protože bylo třeba se s objektivem dostat na úroveň modelů.
Návštěvníci měli dvojí podívanou – závod a nějakého blázna, co se tam válel po zemi s fotoaparátem. Bylo mi to úplně fuk.

Pro mne byl v tu chvíli důležitý výsledek.

Mechanici těchto rychlých kol moc řečí nenadělali. Servis vozů probíhal v atmosféře vrcholného soustředění a s hodinářskou přesností. Mnozí přítomnost fotografa ani nevnímali, nebo to alespoň nedali najevo. Přesto jsem se choval tiše a nenápadně, abych nerušil soustředění při servisu a nechtěně třeba neovlivnil výsledek závodu (jeden nikdy neví).

Na začátku jsem psal o klucích. Tak ti malí kluci, to byli převážně závodníci. Jejich závodní stroje i stáje spravovali velcí kluci – jejich tátové, strejdové a dědečci.